Poklad na louce Pod skokem
Na chalupě č. 3, kde se říkalo “U Tkalců”, protože tam hospodařil kdysi chalupník Řehoř Tkadlec, žil v době napoleonských válek rod Krákorů. Dva z rodu Krákorů byli v letech 1800 a 1805 nezvěstickými rychtáři. Válečná léta byla nejistá, lidé se báli o své těžce získané úspory, a proto je schovávali, jak se dalo. Často se stávalo, že je zazdívali nebo ukrývali pod zemí.
Bylo to někdy v 19. století. Krákorovi patřili k chudším rolníkům. Jednou prý soused Krákora uklízel na půdě svého stavení a tu za trámem spatřil nějaké staré papíry. Snesl je z půdy do světnice, a když je pomalu rozbalil, uviděl zažloutlou listinu švabachem psanou. Sedl si s ní k oknu a snažil se rozluštit její obsah. Nikdo právě nebyl doma, a tak četl a četl. Nemohl obsahu listu zprvu porozumět, potom uvěřit, když se dočetl: “Na naší louce Pod skokem, od cesty tak dvacet kroků jsem zakopal peníze v hrnci. Jsou tam zlaťáky a stříbrňáky. Nekopej hluboko! Je to tak na dvě lopaty pod drnem.”
Krákorovi ta zpráva připadala jako pohádka. Četl proto znovu a znovu vybledlé písmo, které opravdu mluvilo o hrnci s penězi na jeho louce zakopaném. Krákora byl jako ve snu. Bál se někomu jen zmínit o tom, co v listině stálo, aby mu snad někdo cizí poklad neodnesl. Ale myšlenka na zakopaný poklad mu nešla z hlavy. Když už to nemohl vydržet. svěřil se se zprávou svému synovi a domluvili se, že půjdou poklad hledat spolu.
Snad to bylo někdy, kdy dlouho pršelo a lidé nebyli na polích, když se otec se synem vypravili s motykou a lopatou na louku Pod skokem. Nikde nebylo ani živé duše. Odměřili si vzdálenost dvacet kroků od cesty a dali se do práce. Ryli a kopali až do večera, dokud bylo na práci vidět. Již mysleli, že kopou marně. Museli jít domů s nepořízenou.
Večer vyňal starý Krákora opět listinu z truhlice, rozevřel a při svitu louče znovu četl: “Na naší louce Pod skokem od cesty dvacet kroků zakopal jsem peníze v hrnci.” Zpráva ta jej nenechala spát. A tak časně zrána, ještě za šera, byli zas na louce a opět hledali. A tu prý motyka znenadání narazila na něco tvrdého. Sehnuli se, zem rukama odhrabávali a zas pozorně odkopávali. Radostně zajásali: “Hrnec je tu!” Klekli si k němu, pozorně zvedli poklici, podívali se dovnitř, pak do něj sáhli rukou a poklad se jim zaleskl na mozolnatých dlaních. Možná, že radostí až vyskočili. Zpráva byla tedy pravdivá. Poklad byl jejich! Hrnec s penězi zabalili do pytle a pospíchali domů. Večer, když všichni spali, vešli do černé kuchyně. Rozsvítili louč nad krbem. Peníze vysypali z hrnce a počítali. Bylo prý jich několik set. Kolik opravdu, to nikomu nepověděli. Rozhodli se, že za ně postaví nové stáje. Ty jejich byly už na spadnutí.
Z jara se dali do stavby. Sousedům bylo divné, kde vzali peníze na stavbu, když předtím byli samý dluh a peníze neměli. Začali si šeptat, že asi našli Krákorovi poklad. Někdo si vzpomněl, že je na louce viděl, jako by tam něco hledali. A stopy po kopání byly znát ještě dlouho. Teprve po mnoha letech se Krákora přiznal sousedovi Šlezingrovi od Martinů, že na té louce peníze našli.
Ale jak to nakonec dopadlo s rodem Krákorů? Měli teď chalupu i peníze a mladý Krákora našel zalíbení v dceři ze sousedního statku. Šel proto starý Krákora k sousedům prosit, aby ji dali synovi za ženu. Ale soused, starousedlý sedlák, který sám měl peněz dost, o Krákorovy zlaťáky nestál. Nechtěl, aby se dcera ze statku vdala k chalupníkovi. To považoval za urážku, za ponížení. Na upřímnou lásku se tehdy moc nedalo. Když mladý od otce uslyšel, že z ženitby nic nebude, zesmutněl. Věděl, že se mu lidé budou smát. Proto se rozhodl, že se odstěhuje do Ameriky. Jednoho dne na zimu odjel. Měl dost peněz, aby si mohl koupit v Americe farmu. Když se usadil, napsal rodičům, aby přijeli za ním. Ti opravdu prodali chalupu a odjeli. Rodině Krákorů se v Americe vedlo dobře. Neměli tu v Nezvěsticích ale příbuzných, s kterými by si dopisovali. Nikdo už dnes o nich neví. Dlouho však si lidé sousedy připomínali, zvlášť, když farář při mši hlásil, že bude sloužena mše za Karla nebo Josefa Krákoru. Ani to již není. Jen malá chaloupka v Nezvěsticích č. 3 a zápis v místní kronice nám připomíná dávnou historii, udržovanou pověstmi dlouho v paměti lidí. A co je z mého vyprávění pravda? To si můžeme vybrat dle vlastní fantazie a sami si tak tvořit své představy o dávném životě. Přitom si můžeme být jisti, že jako v každé pověsti bychom nějaká zrnka pravdy našli.
