Kronika rodiny Tylovy z nezvěstického mlýna
V mnoha rodinách uchovávají jako cenný poklad zápisy o historii jejich rodu. Nejstarší rodinnou kronikou v naší obci je kronika rodu Tylů, mlynářů zdejšího mlýna. Je vedena již od roku 1905 a mlynář Jan Tyl a později manžel jeho dcery Ing. Bohumil Fink v ní zapsali nejen události ze mlýna, ale i historii celé obce a jejího okolí. Pamětní kniha má několik dílů a je soukromým majetkem dědiců rodiny Finků.
Zápisy pana Stanislava Fialy, Nezvěstice č. 114
Za svého života se ve volném čase zabýval pan Stanislav Fiala sbíráním a zápisem historických zajímavostí a údajů ze šťáhlavského panství i z naší obce a jejího okolí. Shromáždil čtyři knihy nazvané “Zápisy kostelů, far a škol, křížů, kapliček, okolních vesnic z různých kronik a jiné.” Mimo to zanechal ve své pozůstalosti různé staré listiny, matriční knihy Nezvěstic a Olešné, ukázky domovských listů, finanční doklady a album starých fotografií. Z jeho velmi záslužné práce vybírám část údajů o zaniklé nezvěstické faře.
Kronika starousedlého rodu Krňoulů z č. 8, kterou sepsal pan Josef Krňoul
Josef Krňoul začal psát svou kroniku v roce 1942. Vyšel ze svých vzpomínek a zapsal i události, o nichž získal záznamy z různých starých písemných dokumentů a zápisků a vzpomínek svého otce. Čerpá dále z informací poskytnutých dr. Václavem Davídkem a doc. Dr. Václavem Černým, kteří působili na významných místech a měli přístup k archivním pramenům. Cílem velmi podrobných zápisů bylo, jak sám píše, “vybavit si z mlh uplynulých již dob obrázek ze života svých předků, jichž on jest postupným článkem”.
Vyprávění pana Josefa Krňoula z č. 8 o mladých letech
“Narodil jsem se 24. 2. 1868 jako třetí dítě svých rodičů. Celých osm roků jsem navštěvoval obecnou školu v Žákavě. Byla to škola jednotřídní pro tři přiškolené obce: Žákavou, Nezvěstice a Milínov. Na této jednotřídce v sousedství žákavského kostela vyučoval starý kantor Antonín Kesl, výborný muzikant a varhaník, obýval jen jednu malou světnici s přístěnkem i se svou početnou rodinou dosti nuzně živenou z tzv. sobotálesu (to byl příspěvek rodičů dětí učiteli za výuku dětí). Teprve v pozdějších letech byla otevřena druhá třída pod novou školou v domě Hejlově. Chůzi do školy vykonávali jsme denně v zimě v létě za každého počasí. Jen při velké vodě bylo nutno nás převézti povozem, pokud to šlo. Přes oběd zůstávali jsme s milínovskými ve třídě, k obědu jsme měli ponejvíce kus suchého chleba, jen po neděli nebo když se ve všední den “zadělávalo”, dostávali jsme moučné pečivo. Na přilepšenou jsme občas dostávali “placky”, které maminka před naším odchodem upekla v troubě nebo na plotně. Po návratu ze školy odpoledne po třetí hodině, dostali jsme doma oběd, co naši právě k obědu měli. K snídani nám denně sloužila bramborová polévka s krupicí zaškvařená s cibulí. Po skončení obecné školy zůstal jsem doma jako výpomocná síla bratru Václavovi, který zastával službu kočího. Volnou chvíli, kterou jsem měl k dispozici, věnoval jsem ochotnickému kroužku, který byl zřízen pod patronací hasičského sboru. Stal jsem se i jeho režisérem, vybíral, rozdával i opisoval úlohy. Hrávali jsme v hostinci “U Nekolů”, jeviště jsme umístili ve výstupku vedle sálu. Hrávali jsme skoro pravidelně 3x do roka na sv. Václava, o sylvestru a v postě. Vybírali jsme hlavně hry ze života, veselohry i žertovné kuplety. Čistý výnos, který při nízkém vstupném nebyl značný, byl věnován hlavně Matici školské nebo hasičskému sboru. Při svém dospívání věnoval jsem se se zálibou hospodářské literatuře, kterou měl otec předplacenou a různým samosprávným listům – byly to především Národní noviny, Pražské hospodářské noviny, Plzeňské hospodářské noviny a četné brožůry. Své hospodářské vědomosti jsem završil studiem v písecké hospodářské škole.”
Vědomosti z žákavské venkovské školičky stačily Josefovi, aby se stal rovnocenným studentem i ostatním, kteří před příchodem do Písku navštěvovali vícetřídní městské školy.
